Od nápadu k realitě: Jak jsem si pořídila svou první obytnou dodávku
Nevím, jestli existuje jeden konkrétní moment, kdy se člověk rozhodne změnit svůj život. U mě to nebylo jedno rozhodnutí ze dne na den. Bylo to spíš tiché, nenápadné rozpadání všeho, co jsem do té doby považovala za „normální“.
A pak jsem jednoho dne seděla v Holandsku a poprvé v životě jsem si naplno přiznala, že se nechci vrátit zpátky. Ne proto, že bych měla plán. Ale proto, že jsem věděla, že takhle už dál žít nechci.
Sen, který měl zůstat jen snem
Myšlenka na život v dodávce se u mě objevila už dávno předtím. Bylo to v době covidu, kdy jsem večer co večer ležela v posteli, scrollovala sociální sítě a sledovala lidi, kteří žili úplně jinak. Malá obytná dodávka, minimum věcí, maximální svoboda. Cestování v dodávce jako každodenní realita, ne jako dovolená.
Bylo to něco, co mě okamžitě přitahovalo. Každé video jsem hltala, každým příběhem jsem žila, ale zároveň jsem to měla v hlavě zařazené někde hodně daleko. Jako něco, co je krásné, ale nereálné. Říkala jsem si: „Tohle by byl život…“ A hned na to přišla druhá myšlenka: „Jak změnit život takhle od základu, když máš závazky, práci, byt, hypotéku?“
A pak tu byl ještě jeden háček. Pokaždé, když jsem sledovala někoho žít tímto způsobem, měli buď naspořené peníze, nebo pracovali online. Obojí je pro spoustu lidí nedosažitelné. Ne každý má našetřeno a ne každý chce nebo má vlohy na práci online. Takže ten sen zůstal snem. Takovým tím klasickým „jednou možná“.
Holandsko jako zlom
Do Holandska jsem odjela původně jen na pár měsíců. Potřebovala jsem pryč. Změnit prostředí. Vypadnout z koloběhu, který mě postupně semlel. Nebyl to útěk za snem. Byl to útěk před realitou.
Jenže právě tam, v úplně jiném prostředí, mezi cizími lidmi a v úplně jiném režimu, se něco změnilo. Najednou jsem měla odstup. A s tím odstupem přišla i jedna nepříjemná pravda – že život, do kterého se mám vrátit, už nemůžu žít. Po prvním týdnu mi to došlo úplně naplno. A právě tehdy se mi v hlavě znovu objevila myšlenka na vanlife. Na život v dodávce. Tentokrát už ale ne jako vzdálený sen, ale jako reálná možnost.
Rozhodnutí, které změnilo všechno
Najednou to do sebe začalo zapadat. Poprvé jsem si dovolila přemýšlet jinak. Ne stylem „co když to nepůjde“, ale „co když to půjde“. V hlavě jsem si začala skládat plán. Vrátím se do Česka. Dám výpověď. Prodám byt. Koupím obytnou dodávku. A odjedu zpátky.
Byla to radikální změna života. A věděla jsem to. Ale zároveň jsem poprvé necítila strach. Spíš zvláštní klid a jistotu, že přesně tohle je ta cesta, po které se chci vydat.
O prodeji bytu bylo rozhodnuto ještě před mou cestou do Holandska. Věděla jsem, že ve svém rodném městě nechci žít dál. Původně jsem uvažovala o přestěhování v rámci republiky, třeba do menšího domku někde jinde. Jenže upřímně , cítila jsem, že by to byla sice změna, ale ne ta, po které jsem opravdu toužila. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem odejít úplně a v Holandsku mi konečně došlo, jak na to.
Všechno se začalo hýbat
Po návratu do Česka šlo všechno neuvěřitelně rychle. Byt, který pro mě ještě před pár týdny představoval jistotu, se najednou stal jen prostředkem k tomu, abych mohla jít za svým snem. Přišel první zájemce, podíval se a koupil. V práci jsem podala výpověď a najednou jsem stála uprostřed svého vlastního života, který jsem si postupně rozprodávala na kusy. Nábytek, oblečení, věci, které jsem roky shromažďovala. A s každou prodanou věcí jsem si víc uvědomovala, kolik toho člověk vlastně nepotřebuje.
Otázky, které slyšíš pořád dokola
„A co když se budeš chtít vrátit?“
„Kde budeš bydlet?“
„Co když se něco pokazí?“
„Takto přeci nemůžeš žít napořád – jednou se budeš muset usadit.“
Tyhle otázky jsem slyšela pořád dokola. A upřímně i dávaly smysl. Jenže já už v té době nebyla ve fázi „co když“. Byla jsem ve fázi, kdy jsem věděla, že pokud to nezkusím, budu toho litovat. Nechtěla jsem další roky přemýšlet nad tím, jak změnit svůj život. Chtěla jsem to prostě udělat.
Moje představa: Co musí mít obytná dodávka
Jakmile bylo rozhodnuté, že pořizuji dodávku, bylo mi jasné, že budu hledat už hotovou přestavbu. Ačkoliv mě myšlenka postavit si ji svépomocí lákala a možná by to finančně vyšlo levněji, sama bych to nezvládla. Žádného šikovného kamaráda, který by se na to vrhnul, jsem neznala. A hlavně – čas tlačil. Vše muselo být hotovo do zhruba dvou a půl měsíce.
Za tu dobu, co jsem sledovala videa na sociálních sítích, jsem si dokázala představit, co v dodávce chci. Nebo jsem si to aspoň myslela. Věděla jsem, že hledám Fiat Ducato. Je oblíbený mezi vanlifery, náhradní díly se dají sehnat kdekoliv po Evropě a cenově je dostupný. Co jsem ale nevěděla, je to, že bych měla sledovat i konkrétní typ motoru. V tom jsem střílela naslepo a měla jsem velké štěstí.
Moje požadavky na interiér byly docela konkrétní:
Postel napevno. Věděla jsem, že mě nebude bavit každý večer rozkládat a skládat postel. Chci si lehnout a spát. Jednoduše.
Sprcha a chemické WC. Plánovala jsem celoroční život v dodávce a věděla jsem, že v zimě se prostě nedokážu sprchovat za autem nebo hledat sprchu na benzinkách. Tohle byl jeden z požadavků, od kterých jsem nechtěla ustoupit.
Solární panel. Bez toho jsem ani neuvažovala. Dodávky bez střešního panelu jsem rovnou přeskočila.
Plynový vařič s plněním přes pistoli. Bála jsem se spotřeby elektriky u elektrického vařiče. Klasickou plynovou bombu jsem ale nechtěla. Výměna mi přišla komplikovaná a v některých zemích je prý problém sehnat tu správnou. Někde jsem viděla možnost plnění plynu přímo přes pistoli, jako tankování paliva a to se mi moc líbilo. Říkala jsem si, že to bude možná příliš vysoký nárok.
Lednice, kuchyňská linka, nádrže na čistou a šedou vodu. Základní věci, bez kterých mi nedává celoroční život v dodávce smysl.
Otočné sedačky. Chtěla jsem odstranit příčku za sedadly řidiče a spolujezdce a místo toho mít otočné sedačky, které vytvoří vzdušnější prostor a posezení. Zpětně si nejsem stoprocentně jistá, jestli je to ideální varianta. V zimě přes podlahu a okna přední kabiny táhne zima, protože ta část prostě není zaizolovaná jako zbytek auta. Ale prostorově mi to vyhovuje.
Zadní kamera. To byla naprostá nutnost. S couváním jsem měla problém i v malé Opel Corse. S obrovskou dodávkou bez kamery si to nedokážu představit.
Euro 5, bez AdBlue. Nevěděla jsem tehdy všechno, ale tohle jsem věděla. Naftový „bufík“ na topení a možnost ohřevu vody byl další jasný požadavek.
Proč hledám v Německu, ne v Česku
Na českých bazarech jsem nenašla nic, co by splňovalo moje požadavky. Vždy něco chybělo. Buď solární panel, nebo sprcha, nebo byl nájezd přes 300 tisíc kilometrů. A když měla dodávka opravdu vše, cena byla raketová. Navíc tovární přestavby mi nesedly. Vždy jsem víc tíhla k ručním, samopřestavbám – jsou osobnější a bývají lépe promyšlené pro skutečný život.
A tak jsem se vrhla na německé stránky. A tam jsem ji našla.
Dovozová firma: Jak to celé fungovalo
Vzhledem k tomu, že se ve vozidlech nevyznám a nemám nikoho, kdo by mi poradil, vyhledala jsem si dovozovou firmu, která přepravu aut z Německa zajišťuje. Funguje to tak, že si na jejich stránkách vyberete auto z inzerátu, oni do Německa vyšlou technika, který vozidlo osobně prohlédne, projede, nafotí, natočí, zkontroluje dokumenty, promluví s majitelem – a vše vám pak předá přímo z místa. Zavolali jsme si a mohla jsem se doptat na cokoliv.
Celý proces probíhal takto:
Po vybrání auta jsem kontaktovala firmu přes e-mail. Dostala jsem smlouvu o zprostředkování a bylo nutné dopředu zaplatit zálohu ve výši určitých procent z kupní ceny – v mém případě 200 tisíc korun. Kdybych nakonec auto nevzala, peníze by mi byly vráceny.
Technik usoudil, že dodávka odpovídá inzerátu. Žádné viditelné poškození, žádná koroze, stav souhlasil s tím, co majitel uváděl. Já jsem měla jasno ještě před jeho zprávou. Jen jsem čekala na potvrzení.
Od té chvíle bylo vše na firmě. S dovozovou firmou jsem začala komunikovat v prosinci 2023 a na konci ledna 2024 byla Dory konečně moje. Celý proces od prvního kontaktu až po dovoz do Česka trval měsíc. U mě se to ale trochu protáhlo, protože jsem čekala na peníze z prodeje bytu a ten se prodával přes vánoční svátky, takže se vše strašně zpomalilo. Čekala jsem na vyplacení snad dva měsíce. Auto přitom na firmě stálo a čekalo. Byli ochotní počkat, za což jsem jim byla neskutečně vděčná.
Jako bonus jsem se s firmou domluvila na přezutí nových celoročních pneumatikách – sama jsem si je vybrala, oni je objednali a rovnou na místě přezuli. A technik, který byl osobně v Německu na prohlídce, si na mě vyhradil hodinu a půl, aby mi vše kolem auta vysvětlil. Co získal od původního majitele, jak co funguje, na co si dát pozor. Pro mě, která jsem v životě do obytné dodávky nevstoupila, to bylo jako ocitnout se v jiném světě. Jestli jsem si z toho zapamatovala aspoň polovinu, bylo to vítězství.
Co mě dovozová firma stála:
- Cena auta: 40 000 eur (cca 1 000 000 Kč)
- Provize za zprostředkování: 15 000 Kč
- Dovoz na kamionu + nové STK v ČR: 30 000 Kč
- Celkem nad rámec ceny auta: 45 000 Kč
Celkově jsem byla s firmou spokojená. Jednali férově, byli nápomocní a jako naprostý laik jsem si nemohla přát víc. Jeden zádrhel ale přišel, až po dvou letech jsem zjistila, že dodávka není oficiálně zapsaná jako obytná. Nechci firmu černit, protože si toho možná ani nevšimli, ale prostě to tak bylo. Zápisy o lednici a topení tam sice byly, ale ne v úplné podobě, jak mají být.
Vyřídila jsem si to sama. Našla jsem firmu, která se zabývá oficiálními přepisy přestaveb. Dodávku celou zkontrolovali, převážili a protože skutečně vše splňovala, mohli mi ji oficiálně zapsat jako obytnou. S potvrzením jsem pak zašla na úřad a vyměnila si technický průkaz. Z kategorie N1 se stalo vozidlo M1 zvláštního určení.
Moje dodávka Dory
Narazila jsem na soukromý inzerát staršího pána, který si dodávku přestavěl sám. S láskou. A to bylo na ní znát.
Splňovala úplně vše z mého seznamu a kupodivu i ten plyn přes pistoli, který jsem považovala za příliš vysoký nárok.
Bylo to jako láska na první pohled.
Technické parametry:
- Rok výroby: 2014
- Objem motoru: 2,3 l
- Výkon: 109 kW / 148 koní
- Emisní norma: Euro 5
- Najeto: 125 000 km
- Rozměry: L4H2 (6,5 m / 2,7 m)
Vybavení:
- Gelová baterie 220 Ah
- Měnič 1 500 W (klasické zásuvky 230 V)
- 2× naftové topení 2 kW
- Nádrž na čistou vodu 60 l
- Nádrž na šedou vodu 80 l
- Kompresorová lednice 78 l + mrazák 6 l
- Solární panel 200 W
- Plynová bomba na vaření 55 l (plnění přes pistoli)
- Zadní kamera
- Otočné sedačky řidiče a spolujezdce
A pak přišla realita
Celý proces od prvního rozhodnutí přes prodej bytu, hledání, nákup až po dovoz, proběhl neuvěřitelně rychle. Všechno do sebe zapadalo tak přirozeně, jakoby tomu šel osud naproti.
Měla jsem svou dodávku. Svůj nový domov na kolech. Svůj život na cestách. Co přišlo potom? První jízda, první chyby, první noc v Dory a odjezd do Holandska – to je ale příběh na příště.
Niky 🐾
Sleduješ mě už na Instagramu nebo Facebooku?
Sdílím tam videa i příběhy ze svého kazdodenního života v dodávce.
Pokud tě můj příběh oslovil nebo tě baví sledovat moji cestu, můžeš mě podpořit kávou.
Pomůže mi to tvořit a cestovat dál.
