Měla jsem všechno. A stejně to nestačilo.
Jedna z nejčastějších otázek, která mi chodí na sociálních sítích i mimo ně: Co byl ten hlavní zlom? Co tě přimělo začít žít život v dodávce – bez jistot, bez plánu, bez záchranné sítě?
Zpráva, která mě zastavila
Nedávno mi přišla zpráva od jedné holčiny. Sedí v korporátu, má psa a sen o životě v dodávce. A zároveň má strach. Strach z vystoupení ze zaběhlého koloběhu. Strach z opuštění jistot, které celý život budovala. Strach, že to prostě nejde. A já jsem se u té zprávy úplně zastavila. Protože jsem byla úplně stejná.
Život, který vypadal dokonale
Celý život jsem se cítila jako cizinec ve vlastní zemi. Jako bych sem úplně nepatřila. Jenže místo toho, abych to změnila, jsem roky poslouchala ostatní. Co je normální. Co se má. Co se nemá.
A tak jsem žila život, který jsem vlastně ani nechtěla. Práce. Povinnosti. „Jistota.“ Na oko jsem měla všechno – vlastní byt, dobrou práci, vztah, lidi kolem sebe. Ale uvnitř? Prázdno. Takové to tiché, nenápadné, které se pomalu plíží… až tě jednoho dne úplně pohltí.
Bruno. Ten, kdo to celé spustil.
Každé ráno jsem odcházela do práce a nechávala doma Bruna samotného. Koukala jsem na ty jeho smutné oči a věděla, že tam bude čekat hodiny, než se vrátím. A trhalo mi to srdce.
Bruna jsem si vzala z útulku, když mu byl rok.
Bruno je nezmar. Je pro každou blbost, procházku, výlet, jakoukoliv akci. A já jsem si začala uvědomovat, jak rychle ten jeho čas letí. Chtěla jsem mu dát ten nejlepší život, ukázat mu svět. Chtěla jsem s ním být. Ne jen večer po práci. Ne jen o víkendech. Chtěla jsem s ním být opravdu. Každou sekundu.
Nové oblečení prázdnotu nezaplní
Zároveň jsem si začala uvědomovat ještě jednu věc. Že mi vlastně žádná materiální věc nepřináší skutečnou radost. Kupovala jsem si oblečení, které jsem ani nepotřebovala. Vylepšovala byt. Rekonstruovala. Chodila do fitka. Snažila jsem se zaplnit ten pocit prázdnoty něčím hmotným. Jakoby mi nové věci měly vynahradit to, co mi chybělo uvnitř.
Jenže ono to nefungovalo. Na chvíli dobrý. A pak zase prázdno. Jenže když ze všech stran posloucháš: „Buď ráda za to, co máš.“ „Nebuď nevděčná.“ „Lidi jsou na tom hůř.“ „Tohle je normální život.“ …začneš tomu věřit. Začneš pochybovat sama o sobě.
Dnes už ale vím, že tyhle pocity neznamenají, že jsi nevděčná. Nebo sobecká. Nebo chamtivá. Znamenají jen to, že chceš něco jiného. Něco, co se vymyká. Něco, co ostatní nechápou – a tím pádem to označí za špatné nebo nenormální. Něco jako nomádský život, který si většina lidí nedokáže ani představit.
Dno. A jediné správné rozhodnutí.
Postupně jsem se dostala do bodu, kdy jsem začala nenávidět lidi. Pak sebe. A nakonec i vlastní život.
Nevím, jestli to znáš. Ten pocit, kdy ráno otevřeš oči a první myšlenka je… únava. Ne z nedostatku spánku. Ale z toho, že musíš zase žít ten samý den. Znovu. Pořád dokola. Chodila jsem do práce. Smála jsem se. Fungovala jsem. A přitom jsem uvnitř pomalu umírala.
Nikomu jsem to neřekla. Protože jak to vysvětlíš? Jak řekneš lidem, že máš všechno – a přesto nechceš nic? Připadala jsem si sobecká. Nevděčná. Divná. Ale dnes už vím, že jsem nebyla ani jedno z toho.
Byla jsem jen člověk, který žil život, který nebyl jeho. A to je místo, kde už fakt nechceš být. Ale zároveň – je to místo, ze kterého se dá odejít. Tehdy mi to konečně došlo. Že jestli se má něco změnit, tak to za mě nikdo neudělá. Jen já.
Skok do neznáma. Bez plánu, bez peněz.
Prodala jsem byt. Dala výpověď. Koupila dodávku. Odstřihla jsem spoustu lidí ze svého života. Lidí, kteří mě přesvědčovali o tom, co je správné. Lidí, kteří nerespektovali moje rozhodnutí – a tím pádem ani mě samotnou. Lidí, kteří se mi snažili podkopat nohy místo toho, aby mi přáli štěstí.
Uvědomila jsem si, že nemusím být s každým za dobře. Nemusím každému vyhovět, jen abych někoho nezklamala. Můžu si vybrat, koho chci mít ve svém životě. A klidně jich může být jen pár. Těch pár správných, kteří tě respektují, podpoří a chtějí tvoje štěstí – i když tvé rozhodnutí nechápou.
A odjela jsem. Do Holandska. Bez plánu. Bez zkušeností. Bez peněz. Tohle byly moje skutečné vanlife začátky. Pro někoho jsem jen bezdomovec. Člověk, který nemá jistoty, nemá zázemí a žije někde v autě. Ale já vím, že jsem si jen vybrala jiný způsob života. Takový, který mi dává smysl.
Jak začít vanlife? Žádný návod neexistuje.
Dnes se mě lidé ptají: „Jak začít vanlife?“ A čekají nějaký návod. Kde vzít peníze? Kde spát? Je to bezpečné? Co když se něco pokazí? Co když budu sama? Pravda je taková, že žádný univerzální návod neexistuje.
Já jsem si taky myslela, že to nejde. Že nemůžu. Že nemám dost peněz. Že to není bezpečné pro ženu samotnou. A tak jsem dělala to, co dělá každý – nasávala jsem informace. Ze sociálních sítí, z diskuzí plných varování a od lidí, kteří to sami nikdy nezažili.
Výsledek? Byla jsem přesvědčená, že všechno je problém. Že je to složité, nebezpečné a skoro nemožné. A tak jsem první měsíce trávila v kempech a utratila za to hromadu peněz, které jsem neměla. Pak jsem ale začala potkávat lidi, kteří takhle opravdu žijí. A postupně mi docházelo, že realita je mnohem jednodušší, než jak ji často vykresluje internet.
Jo, život v dodávce má svoje pravidla. A někde jsou přísnější než jinde. A je důležité je respektovat. Ale zároveň jsem pochopila, že není potřeba se všeho bát dopředu. Postupně se učíš. Zkoušíš. Děláš chyby. A hlavně – získáváš vlastní zkušenost místo strachu z cizích příběhů.
Není to růžové. A to je v pořádku.
Mým cílem bylo a pořád je pracovat plně online a být svobodná. Realita? Druhým rokem se o to snažím a pořád jezdím na sezónní práce v zahraničí. V mém případě to znamená uklízet domky v kempu.
A víš co? Nevadí mi ta myšlenka, že na pár měsíců v roce musím do práce, abych si vydělala na další cestování. Pořád je to pro mě lepší než žít život, který jsem žila dřív. Protože vím, že to má smysl. Že to někam vede. Ale realita? Sere mě to.
Dělám to kvůli penězům. Abych mohla pokračovat dál. Abych mohla žít život v dodávce a cestovat. Ale nebaví mě to. Vysiluje mě to. Bere mi to čas a energii na to, co mám opravdu ráda – na tvorbu, na psaní, natáčení, na věci, které mě naplňují.
A jsou dny, kdy toho mám plné zuby. Ale i přesto to přijímám. Protože vím, že je to jen fáze. Jedna část cesty. Ne cíl. Zkouším. Padám. Zvedám se. A jdu dál. Možná mi to trvá déle. Možná mě to má dovést někam jinam. Možná ještě není ten správný čas. Ale důležité je, že to nevzdávám.
Nechci jednou sedět a říkat si: „Co by bylo, kdyby…“ Chci vědět, že jsem to zkusila. Že jsem spadla na hubu, vstala, otřepala se a šla dál. Jsou dny, kdy jsem unavená, že jsem na všechno sama. Dny, kdy jsem smutná, že se nemám o koho opřít. A jsou dny, kdy přijdu z práce, sednu si a brečím vyčerpáním.
Mám strach. Co když se rozbije něco velkého? Kde na to vezmu peníze? Kdo mi pomůže? Ale vždy se zvednu. Protože i přes to všechno vím, že jsem na správné cestě.
A ty?
Ten pocit, že žiješ život, který není tvůj… ten se neztratí. Bude tě dohánět tak dlouho, dokud s tím něco neuděláš.
A nebo ho jednou jen potlačíš, zapadne pod každodenní povinnosti… a na konci tě dostihne stejně. V podobě otázky: „Co by bylo, kdyby…“ A možná už nebude čas to zjistit.
A nemusíš hned všechno převrátit naruby tak jako já. Ale možná stačí začít tím, že si konečně přiznáš, co opravdu chceš. Nemusí to být život v dodávce. Nemusí to být nomádský život ani cestování. Pro každého to vypadá jinak.
Nomádský život, život v dodávce, sezónní práce v zahraničí, práce online odkudkoliv, tvorba videí a zachycování vlastního života… tohle je jen moje cesta. Nedokonalá. Nepředvídatelná. Ale moje. A poprvé v životě mám pocit, že žiju život podle sebe. Ne podle ostatních.
Niky 🐾
Sleduješ mě už na Instagramu nebo Facebooku?
Sdílím tam videa i příběhy ze svého kazdodenního života v dodávce.
Pokud tě můj příběh oslovil nebo tě baví sledovat moji cestu, můžeš mě podpořit kávou.
Pomůže mi to tvořit a cestovat dál.
